Jak se minulý rok řeklo, tak se také letos stalo. Pravda je, že nic nejde tak jednoduše, jak bychom si představovali a tak z původní party nadšenců, co měla jet, vlastně nejel nikdo, a ti co se nejvíce prosazovali, to na poslední chvíli nesmyslně zrušili. Co teď? Výlet je na spadnutí a už za pár dní se má odjíždět! Vyhlásil jsem tedy nekompromisní datum, do kdy se mohou případní náhradníci přihlásit. Ve hře bylo už příliš moc a datum uzávěrky se přehouplo přes limit. Stále nás nebylo dost, aby se to vyplatilo, a já se zklamáním a tak trochu i s nasraností v očích, výlet odpískal. Toho večera se mi přes kámoše co chtěl jet, ozvala jakási neznámá holka kdesi od Plzně, že by ráda jela. Byla do výletu tak zapálená, že se druhý den záhy ocitla u mě v Brně s odhodláním roztrhat svý tělo pro dobro věci. A tak jsme probírali společně možnosti a snažili se naverbovat na výlet snad kohokoliv, kdo by měl zájem o trip. Za dva dny odjela domů a přes veškerou společnou snahu celá akce padla k zemi navždy. Přišlo ráno, já klasicky zapnul Facebook a první zpráva, která mě praštila přes nos, byla od ní. "Dostanu čokoládu Juri? Sehnala jsem nám lidi!" Popravdě moc jsem tomu už nevěřil, ale po kontrole bankovního účtu jsem otevřel oči naplno, protože přibylo přesně tolik financí, kolik mělo být od účastníků. Dokázala to!
Je sobota, 15. červen a osm nic netušících dobrodruhů se vydává na cestu do neznáma, přesněji do Rumunska, tedy kromě mě, to dá rozum! Já tušil mooc hustě :D A ještě přesněji v sestavě Páťa (Patrik Vološín), Kuba (Jakub Bouda), Kokeš (Tomáš Kokš), Venca (Vašek Hozman), Tom Michna, Kristýna Žáková, Kuecha as Kechua as bůhvíco ještě (Michaela Trikarová) a samozřejmě moje maličkost. Cestu nám zpříjemňovala Iva Pazderková se svými hláškami o kuřeti, lapťopu atd., Ivan Mládek "Ich bin Ivan Mládek", legendární Lojza s Lízou od Michala Tučného a jiný předpotopní srandy a spousta dobrý muziky od nás všech.
Celý trip jsem vymyslel a pečlivě naplánoval tak, aby bylo pokud možno vše pod kontrolou, zažilo se něco, na co účastníci budou ještě dlouho vzpomínat a nikomu se při tom nic nestalo. Pravda, občas by se některé situace daly nazvat "out of control", ale nic není tak madness, aby to nemohlo být ještě více madness.
Je ráno něco kolem 4:00 a my překračujeme hranice Rumunska. Příjezd do prvního naplánovaného campu u jezera poblíž vesnice Oraşu Nou a rychlý spánek. Kuecha zaperlila se svým vychytaným stanem, který když hodíte na zem tak se sám složí. Škoda že to nejde i obráceně. Ať žijí Amarouny! :) Probouzíme se kupodivu kolem 10:00 a po snídani spojené s oběděm a koupelí v nedalekém jezeře Călineşti vyrážíme směr SV do Sapanty v těsné blízkosti ukrajinských hranic, kde na nás čeká tzv. "Veselý hřbitov" zapsaný v dědictví UNESCO. Kluci po cestě stíhají koštovat vychlazená pivka, co ukořistili na místních benzinkách. Je horko. U vstupu na hřbitov se vybírá malé vstupné 5,- LEI (cca 30,-Kč) což však některé poněkud zaskočí. Hezká slečna u okénka na mě pomrkává s výrazem zaplať nebo vypadni. Nenechávám se ale zmást jejími vnady a vysílám Vencu, aby si koupil lupen. Ten svým mocným tělem českého chasníka zabírá prostor u okénka a my toho samozřejmě využíváme. Šup a jsme tam! :) Probíhá focení s veselými náhrobky a následuje piknik v přilehlém bistru na zahrádce. Opět malý bierfest. URSUS neboli medvědí pivo skvěle šmakuje vychlazené.
Je pozdní odpoledne a já mám v plánu protáhnout bus s přáteli přes náhorní planiny nad Sapantou a tím si zkrátit cestu do další destinace. Stoupáme po nezpevněné dřevařské stezce kolem stád ovcí, krav a koní. Navigace už dávno cestu ukončila a tak se snažím jet po paměti z doby před pár lety, kdy jsem tudy brázdil se svým teréňákem. Trochu bloudíme. Zastavuji u pasáčka ovcí a ptám se na cestu. Domluva klapla a my upravujeme trasu směr jih. Křižujeme pár brodů a v jednom z těch hlubších ztrácíme registrační značku od našeho terénního busu. Nebýt Kuechy, která potřebovala myslím čůrat, tak bych to asi nezjistil :) Po chvíli se před námi objevuje rozblácená cesta s dost hluboce vyjetými kolejemi od místních povozů. Velím k opuštění busu a patřičnému fotografování průjezdu bahenní lázní z venku. Průjezd v pohodě! Škoda jen, že Kuecha ztratila sandál, což je opět důvod pro foťák, neboť vidět jí jak si čvachtá v ponožkách v hnědé kaluži kterou jsem právě projel je prostě k popukání :D
Asi po patnácti km jsme uvízli opět v bahně. Bus si sednul pěkně na břicho a nebylo možné ho vyprostit. Dokonce ani když jsme jej zcela vyprázdnili. Co teď? Začíná se smrákat k večeru a široko daleko nikoho, kdo by pomohl třeba Lakatošem (LKT = lesní kolový traktor), kterých je jinak obvykle v okolí hojně. Pár zoufalých pokusů vytlačit vozidlo vlastními silami končí mohutnou bahenní maskou od protáčejících se kol.
Jak si tak poletujeme v zoufalství kolem busu, bleskne mi hlavou, při pohledu na nedaleko se pasoucí stádo krav, náhle myšlenka odchytit a zapřáhnout párek z nich. Znám dobře místní podmínky a vím, že tady můžeme proflákat klidně i dva dny než tudy něco pojede. Beru lano, dělám smyčku a za podpory kluků vyrážím na lov krav :) Jsou dost plaché a pozorující býk z povzdálí mě taky trochu znepokojuje, ale nevzdávám to. V momentě kdy se chystám nahodit oprátku, přibíhá z nedalekého hájku pasáček s bičem v ruce a křičí něco ve smyslu "tady je Krakonošovo, nesahej mi na moje holky!". Chvíle přátelského rozhovoru a vše je pochopeno. Poradil nám, že asi dva km jižně jsou v lese traktory a že nám jistě pomohou. Beru tedy vysílačku, druhou nechávám posádce u busu a společně s Komem jdeme hledat traktor. Nedaří se, protože je neděle a místní dřevaři s nimi odjeli na víkend pařit zpět do města. Jediné co nacházíme je pásový bagr. I přes zřejmý nesouhlas Koma jsem odhodlán jej nadrzo ukrást, nastartovat a použít. Vždyť ho přece zase vrátím ne? :D Ke spokojenosti Komáše se však zjišťuje, že bagr tam zřejmě kdysi umřel a není schopen provozu. Vracíme se tedy s nepořízenou zpět k busu a po krátké rozpravě s ostatními zakládáme tábor a oheň, doufajíc že ráno se budou Lakatoše vracet do hor a vytáhnou nás. Stejně nám nic jiného nezbývá.
"Ten večer rosou zastudil a na kůži sed chlad"...jak se zpívá v jednom známým songu o Šejnovi. "I já ač jsem se nenudil jsem řek že půjdu spát"...tak se v něm zpívá dál a určitě se to přirovnání ten večer hodilo, protože většina z nás si dala pořádně do nosu ze svých zásob...no nechtějte vědět jak to dopadlo! :D Byla pozdní noc a oheň příjemně hřál. V tom se z nedalekého lesa ozvalo silné zapraskání lámajících se větví. Hooodně silných větví. Pronesl jsem něco o místních medvědech a z posledních opileckých sil se odebral jít spát do busu. Vlastně si už ani nepamatuji, jak na to ostatní reagovali :)
Přišlo krásné brzké ráno a sním ještě krásnější probuzení v podobě rachotícího traktoru LKT který projížděl kolem. Nebýt Tomáše Michny, který tak rád fotil krajinu za rozbřesku, a traktor tak nasměroval na nás, asi by nás minuli bez povšimnutí. Celou dlouhou minutu trvalo než nás nezištně vytáhli z té zákeřné ďoury plné bahna. Po krátké rozpravě s ostatními jsem zvolil návrat na silnici v Sapantě a pokračovali jsme raději sice lepší ale delší trasou.
Stavíme ve větším městečku Sighetu Marmatiei, plném života, zmrzliny a hezkých slečen. Někteří si směňují eura na místní měnu a pokračujeme po silnici do dalšího pohoří, majestátného Maramureše.
Po obědě přijíždíme do známého městečka Viseu de Sus, kde je neméně známá historická, úzkokolejná železnice "CFF" (též UNESCO) vedoucí do útrob Maramureše. Kdysi sloužila jako doprava dřeva a těžařů, kteří jej stahovali z hor. Dnes tato trať vypravuje své parní vláčky především pro turisty. Místní si na tom dost zakládají a tak vozový park obsahuje převážně původní parní lokomotivy a vagónky z dob dávno minulých. Najdou se v něm ale také naprosté kuriozity v podobě mj. ruské osobní Volhy nebo nákladního Zilu postavené na kolejovém podvozku. Prostě Rumuni jsou vynalézaví.
Po prohlídce železnice a jejího zázemí jedeme po rozbité cestě údolím řeky Vaser podél zmíněné železnice až kam to jde za dalším kempem. Nacházíme krásné místo v údolí u řeky, asi 8 km od Viseu de Sus. Stany, oheň, opékačka a samozřejmě ochutnávka místně zakoupeného ovoce s vysokým procentem lihu. No, ochutnávka! Venca s Komem ten večer dost ochutnávali a skončilo to zajímavou podívanou přes depilaci pubescentního ochlupení na těle táborákem až po pokus o noční koupel v řece Vaser za pomoci MÝCH třicetilitrových barelů na naftu, aby se neutopili, které jsme vezli. To vše probíhalo za válečného pokřiku neidentifikovatelných vět které se později staly legendou tripu :D Samozřejmě že si ráno nic nepamatovali! :D
Je opět krásné ráno a nás budí houkající parní vlak vezoucí nadšené turisty. Vypadá to že jsme se stali jejich první atrakcí na trati neboť jeji foťáky jen cvakají. Ve Viseu (ach ty krásné baby) jsme ještě dokoupili nějaké zásoby jídla a pití a frčíme do Borsy kde nás dnes čeká pěší výstup k meteostanici na hoře Pietrosul 2303 m. v pohoří Rodna. Po cestě navštěvujeme ortodoxní klášter v Moisei, kde potkáváme Bud Spencera coby místního popa. Asi se dal na víru :) V Borse odbočujeme na cestu vedoucí na úpatí hory a parkujeme na dobře ukryté louce. Děti se vybatolily z busu ven a začaly si ládovat do batohů základní věci potřebné pro přežití na tůře. Někteří se podivovali nad tím, když jsem jim doporučil vzít si s sebou i bundu což se později ukázalo jako opodstatněné neboť na vrcholu hodně klesla teplota a na zbytcích sněhových ostrůvků se dalo parádně klouzat. Jediný Páťa poněkud protestoval s výbavou. Při pohledu na něj jsem značně potlačoval výbuch smíchu. Měl na sobě tričko a kraťásky a celý outfit korunoval plážovou taštičkou přes rameno. Měl ještě v úmyslu vzít si i žabky :D Dalo mi dost práce ho přesvědčit aby si vzal aspoň pohorky které si kvůli výletu koupil za nemálo peněz. Vydali jsme se nahoru. Zpočátku pohoda ale čím více se hora lámala vzhůru, tím více jsme všichni funěli jak ta parní lokotka ve Viseu. V Rumunsku je zvykem že turistické značení po horách se neměří na kilometry ale na hodiny což pro českého nehorala může být zavádějící. Pokud vám totiž pocestný sdělí že cesta trvá dvě, tři hodiny na vrchol, musíte si nejméně hodinu připočítat navíc. Hold i ten starý rumunský dědeček to udělá rychleji jak my protože je prostě horami ostřílený horal! Míjíme poslední stavení s informační tabulí o vstupu do národního parku na níž je vyobrazena flóra a fauna parku. Vedle nepodstatných medvědů, rysů a různých hlodavců nás na tabuli velmi zaujala malá, bílá bytůstka na sněhu pod jejíž podobiznou zel název "Hermelína". Nějak jsme nechápali souvislosti a tak jsme si vyvodili závěr že jméno zřejmě pochází spojením Hermiony s Harryho Pottera a jednoho nejmenovaného českého sýra.
Po dvou hodinách kamenité cesty mizí les a nastupuje pásmo klečů což jsou takové ty nedomrdlé jehličnany maximálně do pasu. Otevírají se nám nádherné výhledy na protější Maramureš a majestátní, hraniční horu Toroiaga. Docházejí zásoby vody což v zápětí kompenzujeme nalezeným horským pramenem studené vody. Asi po třech a půl hodinách se před námi objevuje meteostanice "IEZER" a vítající štěkot psů domácího pána. O kousek dál v horském kotli je nádherné pleso s průzračnou vodou.
Okolí lemují zbytky sněhových koberců. Na trávě bují horská flóra a vzácné kytky kterých je tu jak nas... prostě mnoho. Následuje pauzáre a focení. Po půlhodině odpočinku máme v úmyslu se vrátit zpět na zem, jak fyzicky tak duševně. Kluci okukují meteostanici a jsme přátelsky pozváni domácími na malé pohoštění v podobě vynikající borůvkovice. Padla celá flaška a my se výborně bavíme uvnitř s domácím a jeho rodinou. Angličtina domácímu nedělá problém. Vyšlachovaný padesátník nám později nabízí nocleh na stanici neboť se schyluje k večeru (v Rumunsku je taková pohostinnost zvykem a nemusíte se ničeho obávat). S díkem a rozloučením odmítáme a chystáme se na sestup zpět k busu. Pan domácí si ještě vyprosil Kuechu ke společné selfie a už zase skáčeme po kamenech dolů
Cesta šla o poznání rychleji ale přes to jsme museli dbát opatrnosti. On takový vyvrtnutý kotník z nepozornosti není nic příjemného. Jsme konečně dole a kraj zalila tma. Příjemně unaveni nacházíme místo na kemp a já rozbaluji osvětlení tábora, kuchyni k večeři a vše potřebné k našemu blahobytu. Podával se vařený kuskus se zeleninou a masem a polévka. Prý to bylo dobré :) Debatujeme u večeře nad uplynulým dnem a v dálce kdesi nad Maramurešem pozorujeme zuřící bouři a blesky, která nás však nezastihla.
Vstáváme do slunečného rána. Dnešní cíl je ve 160 km vzdálené přehradě Colibita v kraji Bistrita-Nasaud. Je to kus cesty a tak se snažím jet co to dá abychom si užili koupání. Při čůrací pauze na benzince se snažím stáhnout do navigace offline mapy což se však nedaří vzhledem k dost pomalé místní Wifi. Přichází bleskový liják a jak přišel, tak i odešel. Jak příjemné osvěžení! Vymýšlím zkratku přes malé hory do místa určení, kterou jsem měl v paměti z dřívějších off road tripů. Nastupuje tedy silnice 2. třídy. Přesněji šotolina, kamení a prach. Rozhodl jsem se pro "soutěžní" tempo a tak posádka za mnou má na sedačkách busu, slušnou horskou dráhu což se jim samozřejmě líbí.
Zastavujeme na pauzu až na přehradní hrázi. Colibita je příjemné velké, horské jezero které se v tutu dobu teprve připravuje na letní sezonu. Je dost těžké nalézt místo na kemp, protože většina pozemků u vody někomu patří. Nakonec nacházíme útočiště v přilehlém kempu za 5,-LEI na osobu. Sjíždíme k vodě na pláž kempu a kluci okukují již zakempované motorkáře a jejich stroje. Zrovna projíždíme kolem nich a s pozdravem Hello se nám od nich nese "zdaaar!" ... Tsíve češi! :)
Krásný místo na koupačku a kempování. Šupajdo do vody a vymydlit co se za poslední den nestihlo. Po večeři táborák vedle motorkářů kteří měli značně pod čepicí něčeho co bylo cítit nosem až k nám :D
Ráno nás ze stanů opět vyhnalo sluníčko a vedro tak značné že se mi zrodil v hlavě jeden z těch crazy nápadů. "Páťo, jdeme se vykoupat v péřovkách?" Ochotně přikývnul a šlo se na věc. Aspoň bude sranda. Faktem bylo že ony bundy po předchozích kalbách u ohně vážně potřebovaly vyprat. No, zajímavá podívaná na dva týpky jak se koupou v létě v péřovkách! Tak trochu jsme si připadali jak ti dva idioti z filmu Klub sráčů :)
Po vydatné snídani v podobě čerstvých palačinek, razíme zajímavou cestou zpět na silnici v civilizaci a pokračujeme k neméně zajímavé destinaci Bikazská soutěska (Cheile Bicazului) vdálené 210 km. Krásná silnice nás protahuje pohořím Muntii Birgaului, Suhard a Bistritei. Po cestě navštěvujeme repliku Drákulova hradu a míjíme ohromnou přehradu Lacul Izvorul Muntelui na jejíž hrázi děláme pauzáre a foto. K soutěsce přijíždíme kolem 17:00. Bicazská soutěska (Cheile Bicazului) se nachází v severovýchodní části země na hranicích žup Neamţ a Harghita. Tato přírodní zajímavost byla vytvořena vodami řeky Bicaz, která zde svým tokem protíná ostré vápencové skalní stěny. V části soutěsky zvané „Peklo“ (Gâtul Iadului) obepínají skály řeku tak těsně, že bylo nutné vytesat silnici přímo do skály. Místní umělci zde prodávají ručně vyráběné suvenýry právě na úpatí soutěsky.
Ostrými serpentinami jedeme až k Rudému jezeru (Lacul Roşu) kde děláme čůrací a papací pauzáre a domlouváme se na dalším kempu. Lacul Roşu je jezero v župě Harghita v Rumunsku. Jeho obvod činí 2830 m, plocha 114 676 m2 a objem zadržované vody 587 503 m3. Nadmořská výška hladiny je v 983 metrech. Je největší sesuvovým jezerem v zemi. Vzniklo v roce 1837 sesuvem půdy, která přehradila říčku Bicaz.
Kempíme až za tmy o 172 km dále na jihozápad poblíž vesničky Noistat v hájku mezi obdělávanými políčky místních. Usínáme poměrně brzy a také brzy vstáváme, neboť nás dnes čeká snad nejzajímavější místo v Rumunsku, Transfagarašská highway! Silnice "Transfagarasan", vedoucí přes nejvyšší část jižních Karpat, pohoří Fagaraš.
V roce 2009 ji britská televizní show Top Gear označila jako nejúžasnější silnici na světě. Transfagarasan je megalomanským projektem vlády Nicolae Ceauşescu. 90 km dlouhá silnice spojuje historické oblasti Sedmihradska, Valašska, a města Sibiu a Pitesti. Silnice byla postavena v letech 1970 až 1974 a byla budována pro strategické vojenské účely. Podle oficiálních údajů zde při výstavbě přišlo o život přes 40 vojáků. Cesta začíná ve vesnici Cârţişoara a stoupá přes nejvyšší pohoří Rumunska, zvané Fagaras (rumunské Transylvánské Alpy) až do nadmořské výšky 2.034 metrů. Jde o klikatou cestu, posetou ostrými zatáčkami, strmými a dlouhými S-křivkami a ostrými sjezdy. Transfagarasan má 5 tunelů a také nejdelší silniční tunel v Rumunsku s 884 metry.
V zimě je kvůli sněhu cesta obvykle uzavřena od konce října do konce června. Famózní trasa, úžasné panorámy! Na vrcholu před vjezdem do tunelu Capra děláme společné foto u plesa Balea.
Na druhé straně následuje dlouhý sjezd až k obrovské horské přehradě Vidraru kde se nad 85 metrů vysokou přehradní hrází tyčí monumentální železný elektrický panák jako symbol Ceauşescova mocnářství.
Po cestě zastavujeme na oběd na travnaté plážičce u rozestavěného a mrtvého hotelu jehož staveniště hlídají jen fotobuňky na což přišel Kuba když mu do potřeby, vykonávané za hotelem v křoví, začala vřískat siréna :D
Je pátek k večeru a my jsme se přes Fagaraš přehoupli až do podhorského městečka Curtea de Arges. Nakupujeme v místním Kauflandu dobroty na cestu domů a protože máme bus vrátit v sobotu večer, je rozhodnuto o nočním přejezdu směr hranice a domů. Je až k neuvěření kolik kamionů se v nočních hodinách v pátek, plouží padesátkou po rumunských silnicích! Na klikatých silnicích se nedalo moc předjíždět a tak kempíme pozdě v noci poblíž města Deva nad jakousi jadernou elektrárnou nebo co to bylo.
Noční návštěva místních pejsků kteří za námi přišli, byla příjemným oživením jinak únavné cesty. Ráno po rychlé snídani odjíždíme ze zalesněných struskových hald patřící k elektrárně a po cestě ještě připaluju cígo místnímu sekuriťákovi o kterým jsem si původně myslel že nás jde zastřelit :) Ještě krátké zastavení před rumunskými hranicemi za účelem utracení posledních fifníků v místním Lídlu (já si koupil na památku láhev 96ti % alkoholu za necelých 140,-Kč) a tradá po dálnicích Maďarska a Slovenska do Brna. Náš vor přiráží ku břehům Brna kolem 20:00. Probíhá patřičná deratizace, čištění a úklid busu a hurá všichni do naší místní, České hospody na České pivko.
Co říct na závěr? Věru, velmi vydařený trip! ;)
Všichni jsme si myslím výborně sedli a myslím že do budoucna se klidně mohu držet hesla "divoká karta neznámých účastníků" :)
Najeli jsme přes 2600 km, projeli a navštívili 642 měst a vesnic a asi třiadvacet pohoří z nichž vybírám ty podstatná: Muntii Tibleš, Muntii Rodnei, mnt Maramureš, muntii Rodnei, mnt Caliman, Birgaului, Suhard, mnt Bistritei, mnt Ceahlau, mnt Tarcau, mnt Hasmas, Harghita, Muntii Fagaraš, mnt Lotrului, Sureanu, Cindrel...
Tak co třeba další trip na podzim s vámi? :)
Special thanks for Michaela Trykarová za záchranu akce! Máš u mě stále tu čokišku ;)
® Txt, foto, driver, cook and guide: Juri
Profi photo: Michaela Trykarová, Tomáš Michna
Other photo, video: Kristýna Žáková, Tomáš Koksch, Vašek Hozman, Patrik Vološín, Jakub Bouda a Juri
Odkaz video: https://www.facebook.com/photo.php?v=560058824035955&set=vb.100000955263084&type=2&theater
Odkaz Foto album: https://www.facebook.com/Juri.Toy/media_set?set=a.558939270814577.1073741833.100000955263084&type=3